neděle 25. ledna 2009

U třech zmrzlejch

V Česku uhodily mrazy! Světe div se, ale po třech letech je tady zase pořádná zima, která přináší milovníkům H2O v jejích zimních formách spoustu příležitostí ke kultivovanýmu vyžití. Jasně, bez okecávání, byl jsem na ledech. Snad po 3 letech. Je to neskutečný, ale statisticky jsem svůj zimní hardware od raveltiku zanedbával opravdu dlouho.

Každopádně v situaci, kdy všichni okolo mě trénujou na překližce jak o život (a všichni svorně tvrdí, že teda moc netrénujou a už vůbec jim to neleze tak, jak by si představovali), jsem si potřeboval najít nějakej SPORT, abych si vyplavil z hlavy nánosy každodenního života v kanclu. Jak já bych šel trénovat na stěnu! Nikdy bych nevěřil, že někdy nahlas řeknu to, co jsem právě teď plácnul, ale fakt fakt moc bych chodil teď v zimě bušit, trénovat, ničit se, trpět, potit se a vůbec se zdokonalovat do ideálu Ne-alkolezce na bouldr nebo Rajče. Jenže....ouha, jedna věc je touha a druhá realita. A tou je bohužel už víc jak měsíc drobný zranění, který mě prostě i při vší vůli a chuti na lišty a boule nepustí. Jak známo: bolavej fakáč - metla lezce! Není to prdel...koukejte pro ilustraci:


"Jak mám s tímhle přelízt AD, abych pokořil AO a dal to už v pěti?!"

"Mažu fastum gelem a je to stejně na hovno!"

"Ne, do Jury zejtra nepojedu. A na Zbiroh na Ďury z Jury taky ne!"

"Musíte myslet na skály, slezte s bolavým fakáčem ze stěny!"

Ano, takto jsem handicapovanej. Dejte mi důchod! No nic, výkřiky do tmy nepomáhaj, tak k věci. Co dělat když zvládnu tak maximálně stisk...Leda ledy.

Už několik týdnů je poměrně medializovaná umělá ledová stěna ve Víru a já čekám na vhodnej termín, kdy se sejde volno, chuť a lidi, a kára napakovaná cepama a mačkama vyrazí do toho kýhovýra.

"Tequila sunrise with blood shot eyes"
(http://wiki.answers.com/Q/Why_do_your_eyes_get_bloodshot_when_you_are_intoxicated)


Od baráku v Brně to je do Víru skoro přesně 70km, takže to rozhodně nemaj Brňáci za rohem. Ale je jasný, že je to blíž než do Krkonoš nebo Maltatalu. My jsme vyrazili ve čtvrtek po 17h společně s Dášenkou a Kubem. Řídil jsem jeho šíp a i to byl zážitek (to nemluvím ani tak o tom, že netopil, ale např. došlá náplň v ostřikovačích - kvůli tomu jsme původně nejeli mým, ha ha - za tmy někde u boskovic s pochcanou silnicí a autem těsně před váma je fakt bomba). Do Víru jsem přijeli po hodině a půl, cestou necestou, posledních 8km po úzký klikatý silnici po sněhu. Takhle to tam svítilo:


Vskutku impozantní nejen na pohled, ale zejména jako počin od party z Adrexu. Dřív jsem na tenhle lezeckej pseudoweb koukal dost skrz prsty, nicméně stěna ve Víru mě jednoznačně donutila změnit úhel pohledu. Je to fakt záslužnej počin!!! Led byl sice na první pohled odlišnej od toho přírodního (plastičtější, místama sněholed, rozbitej od předchozích návštěvníků, s dírama jak na údolce na Podmokelskou), ale to mu neubíralo na efektu. Skála je padesátimetrová, takže kupka ledu vysoká 45m tvoří dominantu údolí pod hrází vírský přehrady. Topvoupky se rozvěšují podél ocelovýho lana, který je natažený a fixlý kolem skály ve vejšce asi 25m. Nám lano na požádání pověsili do jedinýho zbylýho štandu (majlonka) kluci z Adrexu a mohli jsme se rychle přidat k dalším cca 9 dvojkám, který obsadily zbytek stěny. V průběhu večera jsme od půl sedmý do půl desátý vylezli 6(já, Kub) a 4(Dášenka) cest a i když to nebyla žádná velká makačka (kolmý pasáže v ledu relativně krátký, po cestě dobrý odpočinky, userfriendly led, do kterýho se hladce zasekávalo, i se to z něj dobře vytahovalo), po cestě zpátky jsme se v teple auta slušně rozleželi a tělo bylo cejtit. Svoji ledovou premiéru zažila Dášenka, který jsem půjčil starý mačky od Jirky Šimka (děkujeme!). Jak jí to na poprvý lezlo? No rozená ledová královna.

"Ledo - BORKA jde poprvý v životě na to. Ještě poštelovat poutka a.."


"První nesmělý krůčky. Tady to ještě ujelo, ale to bylo poprvý a naposledy. Od týhle chvíle Dáda lezla jako kdyby se narodila ve Rjukanu" (http://www.visitrjukan.com/?c=1&lang=no&TLl=no&TLdb=75&TLco=NO&TLtf=29&TLp=224597)

"Kdo si zvětší obrázek, může se pokochat archivním kouskem maček, který Jirka Šimek - jeden z mejch prvních lezeckejch par´táků - zdědil jistojistě po tátovi a svoji zimní premiéru jsem si s nima v roce 2002 na hřebenech Roháčů odbyl i já"


"Stěna ve Víru není žádná zívačka. Sice se leze na TR a hodně z cest je ukloněnejch v pěkně tvarovatelným ledu, ale najdou se tady i skoro mixový pasáže po tenkejch glazurách a v převískách."

Z Víru jsme odjížděli všichni 3 v dobrý náladě. Dáda nadšená, že poprvý lezla v zimě, já že jsem lezl na ledech poprvý po 3 letech, a Kub určitě spokojenej s tím, že aspoň provětral zbraně. To byl čtvrtek večer, kterej jsme po příjezdu ještě na Bárečku na Flédě zapili 2G a mohli se těšit na pátek a konečně víkend. V pátek to nejdřív byla služebka do Loun, což bylo dost otravnejch 350km tam po mokrý dálnici, Prahou, mlhou a vůbec. I když jsem měl společnost - vezl jsem Kuba, tak to prostě bylo moc. Takový řízení mě občas zmůže. Po skončení jednání v lounskejch strojírnách jsem přespal v Kolíně. U té příležitosti jsem samozřejmě navštívil kultovní restaurační zařízení letná, ale rozvádět to nebudu. Bylo to opět ve znamení "všechno co je od bé je dobré". Ráno v sobotu jsme ale v 10h už frčeli s Kubem směr Českej ráj. Ledy, ledy a koupák. Takovej byl plán.

"Ledárna ve Votrubcově lomu na Kozákově"

V sobotu, resp. v neděli jsme i přes pokračující nachlazení zvládli ledy na Kozákově a u Semil. Obojí v lomech, obojí pěkné, obojí specifické. Na Kozákově to byla ohromná dýlka - 30m - spojená s potřebou techniky, protože led byl vymrzlej, zvětralej, suchej, mnohde tenkej, často už ulámanej...a hlavně vertikalita, prostě všechno v kolmým. V Semilech to bylo zase o plastickým ledu, po kterým tekla voda, a šlo o jeden masivní kolmej-mírně položenej nátek.


"Ledy v lomu u Krkavky (Semily)...v pravý části pěkná ladička v tenký glazuře".

Na Kozákově jsme potkali jednoho Burákova známýho z Jablonce. Svět je malej.Na Koupáku jsme se zase řízeně potkali s PavlemS. a užili si Špicálovo promítání z lezení severky Eigeru, prváčů v Pakistánskejch megahorách, spár v Indian Creek, Yosemit a jinejch srand. Nutno podotknout, že Špicál je respektuhodnej lezeckej cestovatel, což potvrdil i tím, že o půl druhý ráno docestoval až k nám do pokoje na Podháji, kde nás Láďa a Kamila z Koupáku ubytovali za 50CZK. Kub a já už jsme byli v objetí sladkýho spánku, když k nám něco vrazilo, začalo nás to zapnutý ve spacákách zuřivě objímat a cosi u toho žblebtalo. "Ty kluku fousatej" to řikalo mě. Já jsem to samozřejmě hned zaspal, ale víte co, člověk se ráno diví. "To byl Špicál" hlásí pohotově Kub po ranním probuzení. Ok, tak to je v cajku. Doufám.

"Zasněžená romantyčka v lomech u Semil"

V neděli navíc začalo chumelit a i na Koupáku leželo slušnejch 20 čísel sněhu. Prostě nádhera. Nijak jsme to s Kubem ani jeden den s lezením nepřeháněli, takže v sobotu jsme si na Kozákově řízli 4 cesty, v neděli u Semil každej tři. Dobrýho pomálu. Jen jsem trochu zalitoval, že to všechno vycházelo na lezení s horním. Vrtání šroubů má svoji poetiku. A morál...no už bych zase měl vyléčit svoje choutky na záplavu adrenalinem krátkou víkendovou návštěvou Skaláku..

ps: víc fotek z ledů a vůbec je TADY!

středa 14. ledna 2009

Bouldrový závody v LBC a další víkend na Severu


Prosinec je měsíc, kdy je Mejcup a Ježíšek, dvě věci, na který se může malý dítě jako já těšit celej rok. A když už je po Mejcupu, tak zbejvá jenom Ježíšek. A sice to jsou jenom necelý tři týdny do Štědrýho večera, ale vlečou se jako holky s báglem do kopce. Za to může práce. Práceprácepráce. A před Vánocema vyslovený psycho. A proč, ptám se. Druhej rok po sobě to samý – člověk to všechno šteluje, aby nenastal pověstný předvánoční stres a nestíhačka, a už už se skoro uchlácholí, že tentokrát to vyjde, všechno je naplánovaný, zajištěný a tím pádem by se to už nemělo zvrtnout. A stejně se to vždycky zvrtne. Nevím, kterej klient si letos co vymyslel a kdy přesně se to stalo, ale bylo to po Mejcupu a dost dlouho před Ježíškem na to, aby mi to votrávilo „vánoční náladu“.


S psychem v práci jsem se uchýlil (ne poprvý) k eskapismu. To je východisko. A přesto, že jsem od Mejcupu nebyl na boulderu, utekl jsem na víkend na Sever za Lenkou a Járou. Na kolaudační závody na nový bouldrovce, kterou začala Léňa tak ňák spravovat. Shodou okolností jsem se v sobotu ráno vydával na cestu do Liberce z Prahy, kterou (zejména její obyvatele) zaskočila sněho-mrazová kalamita, takže z Palmovky na Černej most jsem se ondil mezi klouzajícíma se medvědama a bavorákama na letních gumách něco přes hodinu. Tomu říkám start. Po cestě mě ještě rozveselila následující momentka: řídím, hlídám si levý kraj levýho pruhu na dálnici, protože to není pořádně protažený, a najednou jen tak periferně vidím ze škarpy vedle krajnice čouhat čumák fábie, za jejím volantem vyděšeně udivenou tvář řidiče, kterýmu pořád ještě nedošlo, co se asi stalo. Smyk, hodiny, škarpa, raz dva. Silničaři byli zase překvapeni velice, že snih zasypal jim silnice.


Když přijedeme s Křémou, kterýho jsem nabral v Semilech, do LBC, tak po obligátním bloudění po městě (btw: Křéma je povoláním logistik...) zjišťujeme, že na bouldrovce jsou v plným proudu závody dětskejch kategorií. Soudvuzi, kontvolní otázka: co udělá lezec, když přijede někam lízt a ono je to z objektivních důvodů neproveditelný? Když třeba ve Skaláku sprchne. Nebo je bouldrovka plná prcků. No přece jde na PIVO.


Dali jsme teda s Křémou pár Svijan a klobásky s br. salátem, a když jsme následně zjistili, že budem-li pokračovat v sedění v knajpě tak už večer stěží něco vylezem - nadhodil jsem lajnu. Vytáhli jsme teda lezecký sourozence ze Železný Brodu Gábinu a Honzu na plácek za squash halou, kde je i bouldrovka, a na vymrzlým jiskřivým sněhu jsme to natáhli, zachodili si, vymysleli si koulovací soutěž v přechodu lajny a pomalu už mysleli na závody.


Závodilo se dohromady asi v 15lidech, na 18 problémech po dobu cca 2 h. Během závodů vypadnul proud. A vítěz dal všechny bouldry. Já se zmoh na sedm a skoro celou dobu jsme si tak notoval v souladu s Křémou, kterýmu asi praskla 20 min před koncem nějaká céva v hlavě a dal v rychlým sledu další dva bouldry – hustý, já už si prakticky nemoh sáhnout na ruce.


Lenka jako organizátorka a poctivá nekompromisní zapisovatelka vylezených boulderů.


Křéma bojoval v tomhle stropovým silovým boulderu jako bejk. Výsledek to ale nepřineslo. Jak tady člověku jednou ujely nohy, tak bylo vymalováno.


Gábina ze Železného Brodu drtí brutus dvouprdu. Je mladá, je sympatická, je dobrá. A je s ní sranda, kluci ze SBS by určitě mohli vyprávět. My jsme se seznámili až tady, ale v hlavě jsem si ji pamatoval už z léta - to když vyhrála slackline contest na Fesťáku v Teplicích.









Ze svých sedmi přelezených bouldrů jsem se nejlépe pobavil tímto technickým koutovým problémem od staveče Jardy. Járo - seš nejlepší!


Míra se závodů neúčastnil jako lezec, za to ale fotil jako o život tyhle fotky, co si právě prohlížíte, a taky postavil pár těch nejtěžších bouldrů (né že bych si zrovna tyhle vyzkoušel)..


A ještě první trojka (zprava doleva):



Po závodech jsme ještě dali dvě piva na Harcově na kolejích v pajzlíku U Hrocha (a řeknu Vám, že vánoční speciál od Svijan nazvaný Baron a pyšnící se patnácti stupni, dokáže divy, jako žádný jiný pivo) a nakonec se Léňa ujmula role řidičky a průměrnou sedmdesátkou nás vysloveně vyhlídkově dovezla tou nejdelší možnou trasou k sobě domů. Tam mě uložila do jedný postele s Járinem, se kterým jsme ještě hodinu kecali, takže spát se šlo vlastně až někdy kolem půldruhý.


Ráno jsem trochu bolel. Trochu víc, no. Ale to se stává, zejména když se člověk věnuje boulderingu už jenom na závodech a jinak vůbec netrénuje. To to pak bolí i víc dní. Každopádně po rychlý snídani, kterou připravila paní domácí Léňa, jsme se přemluvili a s teplým větrem teplý fronty v zádech jsme se vydali zaběžkovat na Bedřichov.







Tam jsme nejdřív oba s Járou zjistili, že jsme dneska promazali, a po jednom patnáctikilometrovým kolečku na Nový louce, jsme všichni unisono dospěli k závěru, že dobrého pomálu. Lyže putovaly do kufru, my na sedačky a pak už byl jen oběd a moje bye bye Severu a nudná, opuštěná a únavná cesta z5 do Bruna.

středa 7. ledna 2009

Však se zas tak moc nestalo soudruhu majore........

....ale STANE SE!!!

ano vážení a milí, fakt očekávejte vyslovenou smršť příspěvků (prosincové bouldr závody v LBC u Lenky Fr., zpravodajství z Vánoc a Silvestra, rekapitulaci roku osudových osmiček na skalách a v hospodě atd).....držte mi palce, já to zvládnu