Jevišovickej podzim

Po jak dlouhý době se venku zase ukázalo slunko? Svítit začalo už v pátek, ale každopádně měsíc předtím to byl hnus, velebnosti. Ideální. Přece jen sváteční lezení u Rudickýho propadání 28.října nebylo letos "to" poslední. Na nedělní lezení jsme se domluvili se Štěpánem pro jistotu už v pátek a po drobnejch peripetiích s ulitým startem z Brna nebo vyhlídkovým blouděním po kopcovatý a místama kýčovitě malebný krajině mezi Moravským Krumlovem a Znojmem jsme dojeli Štěpánovou oktávkou do prudce zařízlýho údolí pod jevišovickým zámkem.

Všudypřítomná vlhkost na dně údolí (říčka a hustá zeleň dělá svoje) rozhodla za nás - lízt jdeme na kopec na Žaludovu skálu, hlavní sektor - Skály u řeky - necháme na příště. Navíc mi to takhle poradil Vlk na lezci a to je znalec nejen Krasu.

Malé skály.

Z pěšinky podél Jevišovky jsme se přes můstek dostali ke stoupání na hřebínek plnejch borovic a s rozhledy na místní zámek jsme po krátkým výšlapu stáli u sektoru trefně pojmenovaným Malé skály. Dvě skály ze šutru polního, nám Kolíňákům tak dobře známýho z Páši nebo Velasu, kratší cesty do deseti metrů a zajímavě vrstvená skála. To byly první dojmy.

Slanění cestou Břicho, spára v plotně ohraničuje vedlejší cestu Krváček.

Rozlezli jsme se na Starý cestě za 5 UIAA. Chvilku ale trvalo navyknout si na otočený chyty beroucí jen ze spodu nebo na bekhend, ale Štěpánek se s tím nepáral a po víc jak roce si zase vytáhl cestu na skále. Lezli jsme podle topa ze stránek Alpinic Znojmo. Pak jsme upřeli pozornost na dvě sedmičky v údolní plotně prvního věžomasivu, která začínala mírně převislým břichem. Krváček (7) pustil na OS a stejně jako druhá sedma se odehrával v pár krocích na nástupu a kolem prvního nejtu. Byla tam i spára, trochu ladění nohama a zbytek se dolezlo už pohodově plotnou a přes převis na vršek.

Štěpánek v bouldříku Břicha.

Druhá sedmička Břicho (7+) vedla přes převislý břicho. Naše staré hodiny bijí 4 hodiny. Tak ňák. Ze začátku jsem nemohl vymyslet přelez prvního nejtu a to byl taky problém celý cesty. Nakonec jsem si znova připomněl, že je to co tady nacvičujeme je přece o technice, o nohách. Stáhnul jsem lano a, jak říkal semilák Burda, nežně jsme se na to nasral a vylez to.

Na věži hned vedle jsme ještě vylezli Danovu, takovou sympatickou údolku (no dobře, 10m max - tak údolčičku) nesympaticky provlhlou a prozelenalou a v docela podstatnejch chytejch zateklou. To už jsme se ale těšili na o 20 metrů dál stojící Žaludovu skálu. Cesty o poznání delší, stěna do půlky položená až kolmá, dál mírně převislá a na závěr pás převisů po celý její dýlce. Nějak nám mezitím vším romantickým podzimním lezením utek čas a stihli jsme už jen jednu sedmu - Půlměsíční. Pěknou cestu s už docela výživným bouldrem (opět technika, opět nohy, proč si to jenom vždycky neuvědomím při tom pokusu o OS) přes obří spoďákovej půlměsíc. Odtud ten název. Už když to dolízal Štěpánek na druhým, tak se rychle smrákalo.

Jevišovickej zámek.

Na rozloučení jsme poseděli na vršku skály, pokouřili a se svazáckým slibem, že na jaře sem musíme zajet na víkend s bivakem u říčky, buřtama na ohni a kulturním vyžití v místní hospodě, jsme vyrazili na klikatou cestu zpět. Dukovany nám svítily pěkně zblízka, no zase jsme trochu bloudili, ale je to takovej bludnej kraj plnej jaderný energie a skrytejch údolí, kde proud řeky syčí.